Kapitola 5: Trojická navždy

Improvizace byla po většinu času hlavní náplní činnosti Laurychova divadla, ale když se objevil nějaký jiný projekt, byla odsunuta na druhou kolej. Improvizační představení Laurychova divadla už zkraje zakotvila v P-klubu v Trojické ulici.
Zastavil bych se až u období experimentů (Petr tomu říkal "divadlo-laboratoř"), protože tehdy se zdálo, že se pokoušíme o nějaký rozvoj. Ve finále šlo spíš o zkoušení různých variant rámců pro improvizaci – jednou jsme začínali situací ze známého filmu jindy jsme třeba jen stanovili pravidelné střídání aktérů na jevišti. Co to všechno bylo, není až tak důležité, důležité je to, kam to vedlo. Nikam. Byli jsem jako pomatení vědci, kteří sice provedou experiment, ale nevedou o něm žádné záznamy, nepoučí se, zapomenou na něj a po čase provádějí ten samý experiment znovu. Spíš se mi zdá, že to jen dobře znělo – experiment, divadlo laboratoř – mělo to kouzlo, vzbuzovalo to pocit, že se opravdu o něco pokoušíme. Bez zpětné reflexe jsme vršili jeden experiment na druhý. Nakonec po nás nezůstalo nic.

Kdykoli nás jako divadlo někam pozvali, "bandička" tam něco zahrála, Petr se opil a udělal ostudu. "On je bohém!" bránila ho Blanka, ale ve skutečnosti, jak mi zpětně potvrdili lidé zvenku, kteří se Petrem potkali, choval se arogantně a nesnesitelně. Já si pamatuji, že jsem ho obdivoval za to, že takový byl. Byl to vzor. Taky jsem chtěl být takový bohém jako on. Petr často prohlašoval, že jemu nejde o diváka, že na něho kašle. Tak se kašlalo na diváky.

Od roku 1998 jsem s Petrem pracoval v reklamní agentuře a vždycky mi přišlo divné, že on – náš tvůrčí guru – nepracuje v kreativním oddělení a dělá accounta. V improvizaci se práce v reklamě projevila častým opakováním témat moci a bezmoci, Velkého bratra, útlaku a diktátu. Představení v Trojické fungovala jako ventil přetlaku, spíš jako terapie, která ve své monotónnosti mohla na diváky působit depresivně a bezohledně.

Asi dva roky před tím, než se začaly improvizace v Trojické natáčet, jsem si začal obsah jednotlivých výstupů alespoň ve stručnosti psát. Jen pár vět jako připomenutí. Pak jsme se složili a koupili kameru a všechny improvizace natáčeli. Chválihodná snaha přišla vniveč, stejně jako všechny snahy o využití improvizace pro vznik nějakého pevnějšího divadelního kusu. Záznamy představení jsme si nikdy společně nepouštěli.

Morris na to přišel první. Zatímco my jsme se opájeli svojí jedinečností, k němu se při svícení a zvučení dostávaly otevřeným oknem kabiny přímé reakce diváků. Říkal, že už se opakujeme a chtělo by to změnu. Nebrali jsme ho vážně několik ostudných let

Improvizovali jsme dál. Někdo ustrnul, někdo se herecky rozvíjel, ale většinou jen díky vlastnímu úsilí, protože kritické připomínky po představení byly stále stejné: "Nestát zády, nenegovat, vyhrávat si situace a odcházet ze scény a dát prostor ostatním."

Od určitého momentu jsem začal pochybovat o jedinečnosti improvizace. Čím dál tím víc mi improvizace připadá jako skvělý autorský nástroj, způsob, jak se o sobě a zkoušené situaci dozvědět víc. Připadá mi to jako nejzábavnější forma zkoušení divadla.

Když jsem jednou vyjádřil svoji nespokojenost se stereotypním fungováním Trojické, stala se ze mě černá ovce a mohl jsem na vlastní kůži pocítit, jaké to je být "votočený". Být "votočený", tak Petr nazýval lidi, kteří se mu vzepřeli nebo odešli. Po jednom představení jsem ve svém batohu našel dopis, ve kterém stálo: "MILÝ SYNU! OPUSŤ TEMNOU STRANU SÍLY, DOKUD JE ČAS, NEŽ SE NAPLNÍ VYROVNÁNÍ KARMY. (namalované srdíčko) M."

Čím víc poznávám divadla kolem, tím víc mi improvizace připadá jako cvičení. Je to určitý způsob tříbení svých tvůrčích schopností. Nevím, proč mi to trvalo tak dlouho, asi jsem to nepotřeboval, ale až teprve nedávno jsem si zkusil improvizovat na papír – jde to! Mozek navyklý tvořit začne sám, jen v mé hlavě a jen pro mě, vytvářet světy a rozehrávat situace, moje vlastní vnitřní improvizační divadlo, které je omezené jen mojí vlastní zkušeností. Oproti tomu společná improvizace má výhodu, někdy překvapivé, kombinace různých zkušeností a postupů a vzniká tak zajímavá tvůrčí chemie. Při omezeném počtu hlav má i ta chemie svoje limity. Myslím, že v Trojické jsme těch limitů dosáhli. Vyzkoušeli jsme všemožné kombinace formy, vyčerpali možnosti a nakonec jsme se dostali do degradujícího zacyklení. Pokud se nám něco povedlo, mohli jsme si vždycky říct, že tohle už jsme tady hráli a líp.