Kapitola 1: SOUPrůmyslové divadlo

Všechno to začalo nevině, jako divadelní nebo spíš dramatický kroužek na Středním odborném učilišti polygrafickém (proto ta zkratka v názvu). Petr Laurych se jako čerstvý absolvent konzervatoře Jaroslava Ježka vrací na učiliště, kde se sám vyučil, aby zde vedl dramatický kroužek. Měli jsem štěstí. Všechny vědomosti a dovednosti měl Petr čerstvé a dostali jsme je takříkajíc z první ruky. Hodně jsme psali. Psali jsme dopisy Petrovi. Měly to být takové automatické výlevy, jen jako myšlenkové uvolnění, ale nevydrželo to dlouho, protože se s tím moc dál nepracovalo. Myslím, že si s tím Petr nevěděl moc rady. Možná si nechal psát dopisy dál, jen nestál o ty moje dobrodružné pubertální výlevy – to se není co divit. Mám pocit, že na konzervatoři museli psát dopisy Vyskočilovi a Petr to jen převzal, jako ostatně skoro všechno. Až v průběhu let, když jsem viděl další a další nováčky v divadle, jak znovu a znovu procházejí více čí méně oblíbenými cvičeními, jsem si uvědomil, jak Petrova práce postrádá vývoj. Nejen, že zadání cvičení říkal těmi samými slovy, ale dokonce i připomínky jako by byly pořád dokolečka ty samé věty. Možná že už je stejně říkal i Vyskočil.

Celé čtyři roky jsme se soustředili na improvizaci jako takovou. Už záhy jsme začali vystupovat v učňovském klubu a vymýšleli různé způsoby, jak improvizaci nastartovat. Nechávali jsme diváky určit písmeno nebo slovo, jímž měla improvizace začít. Nejčastěji jsme pak hráli na témata vymyšlená diváky. Jalová témata od diváků jsme potom používali vždycky, když už jsme nevěděli jak improvizaci na nějakém novém místě ozvláštnit. Jako studentské divadlo jsme obráželi nepřeberné množství různých přehlídek a soutěží. Za komunismu byla neuchopitelná improvizace velmi lákavá pro diváky a obávaná pro různé poroty, které se nejvíc bály toho, že nemohly dopředu projít text. Pro různé zasloužilé pseudoumělce v komisích byla improvizace naprosto neuchopitelná a pro svoji neznalost se jí tak trošku vyhýbali. Naproti tomu pro diváky to byla velká zábava. Z nás čišela čistá pubertální radost ze hry, od toho se taky odvíjela témata improvizací a válka a dobrodružné příběhy měly hlavní slovo. Tak jsme se proimprovizovali až do celostátních přeborů učňovských souborů a byli jsem skutečné hvězdy. To byl myslím skutečný vrchol Průmyslového divadla.

Rámec představení se také ustálil určovaly ho hudební předěly. Hráli s námi různí umělci a nebo jsme se sami pokoušeli o minimalistickou hudbu. Tak se ke mě dostaly Petrovy housle, které u mě doma potom strávily dobrých patnáct let. Ke konci učňovské éry začala Petrova spolupráce s kulturním střediskem pro Prahu 2 v Salmovské ulici. Začali jsem lákat vybrané jedince, pomocí rozdávaných letáčků, jak na představení, tak na divadelní dílny. Hráli jsme na Kampě pod stromem, na Karlově mostě a nebo na na objednávku na oslavě narozenin kamaráda něčího kamaráda. V Salmovské proběhlo první noční představení „od sedmi do sedmi“ - divadelní maratón, dvanáctihodinová improvizace.