Kapitola 3: Velké duchovno

V klecanském domečku, kam jsme jezdili skoro na všechny víkendy, se začaly objevovat čajové soupravy, fotografie vysmátého vousáče a množství prozářené duchovní literatury. Myslím, že jsme všichni byli přirozeně lační a zvědaví na tu novou, duchovní atmosféru, ve které Petr s Blankou začali žít. Petr a Blanka léta utvářeli naše názory na divadlo a umění vůbec, teď přišly na řadu věci duchovní. Všechny naše reakce, projevy a problémy najednou v jejich podání získávaly duchovní význam, naše obyčejné životy dostaly přídech tajemna a mystiky a také jednání a chování lidí vně Laurychova divadla bývalo často interpretováno jako bloudění na duchovní cestě. Petr s Blankou se přestali stavět do pozice bohémských manželů divadelníků a čím dál tím víc se tvářili jako symbol porozumění a souladu, zkrátka ideální duchovní pár - náš vzor. Teologické a filozofické debaty o smyslu bytí se přirozeně přenesly i do našich improvizací.

Začala dlouhá série improvizací na téma „hledání a nacházení“, improvizací plných duchovní symboliky a veliké blaženosti osvícení. V té době jsme nabyli dojmu, že se nám představení nejen daří, ale že dostávají i jiný, duchovní rozměr, a hovořilo se o nich jako o "zážitku". Skoro jako bychom se dotýkali něčeho božského v nás, alespoň na krátké okamžiky tvůrčí euforie na scéně. Postupem času jsme se však čím dál častěji míjeli ve výkladu duchovního obsahu improvizace. Když jsme odcházeli do šatny s pocitem, že jsme zahráli normální představení, dozvěděli jsme se od Petra a Blanky o božském doteku, říkali, že „teď to tam bylo“, a naopak, když jsme scénu opouštěli s přesvědčením, že teď se nám „to“ povedlo, byli jsme vzápětí vyvedeni z omylu s tím, že se plníme temnotou.

Na večírcích jsme se dozvídali nepřehledné množství duchovních informací, jakákoli jejich realizace však vázla a mám pocit, že jsme ani my ani Blanka s Petrem, přestože úpěnlivě předstírali skoro-osvícení, nedosáhli výraznějšího pokroku.

Nějaké dopady to přece jen mělo. Zřejmě pod vlivem duchovnění se v Petrovi začalo něco převracet a pod silným vlivem vína nad sebou pokaždé hořekoval, že není dobrý člověk. Přecházeli jsme to, stejně jako další jeho výstřelky, a o významu jeho slov jsme nepřemýšleli.

Měřítkem kvality improvizací v Trojické se stala míra obsažených duchovních poselství. Donekonečna se opakující roubování velké cesty, poznání a nauk do improvizací působilo uměle, pateticky a navíc v Petrově podání často jako projev televizního kazatele. Pomalu jsme přestávali brát Petra coby duchovního gurua vážně, začínali jsme mít pocit, že tvůrčí spojení duchovního hledání a improvizace nikam nevede.