Kapitola 2: Řeznické divadlo

V tomto období jsem se divadlu vzdálil, dostal jsem se na DAMU, do jiné společnosti. Měl jsem příležitost přemýšlet o Průmyslovém divadle s určitým odstupem, ale nevyužil jsem ji. Naopak. Silná vazba na společnou minulost a určité uznání mě nutily se čas od času vracet, abych si ověřil, že se to pouto mezi námi neztratilo. Byly to pro mě návraty do zaběhnutých kolejí, víceméně nekonkurenčního prostředí, kde jsem už na rozdíl od DAMU nemusel dokazovat svoje dovednosti. Taky ta jednoduchost improvizace. Člověk je od přírody líné stvoření, a v kontrastu s půlroční úmornou přípravou jednoho představení, byla snadná improvizace bez jakékoli přípravy slastnou drogou.

Pamatuji se, jak jsem jednou po delší době přijel do Klecan a tam seděl Petr v Ateliéru, obklopen družinou cizích holek, jako nějaký sultán či paša. Hned vzápětí si vybavím Blanku, jak hraje Albertka v Řeznické – obraz absolutního ponížení. Dokonce jsem si zpětně vybavil, jak mě oba obrazy šokovaly, ale sám sebe jsem přinutil se přes to přenést a zasmát se tomu, tak jako všichni ostatní kolem mě. Vždyť je to jenom taková hra. Přes určitý odstup jsem chtěl navázat na to, co bylo předtím, chtěl jsem zase patřit do „užšího kruhu“. Tady pro mě začíná Petrův kult osobnosti. Čím víc na něm pracoval, tím víc se divadlo uzavíralo vnějšímu světu. Později jsme toto období sami nazývali “období Petra“.

V divadle bylo plno nových tváří, se kterými jsem se během dalších let postupně seznamoval , ale většinou jsem je mnohem lépe poznal, až když z divadla odešli. Myslím, že důvodem byl zvláštní způsob komunikace lidí v divadle - všechno šlo přes Petra. Jemu se lidé svěřovali a Petr naprosto indiskrétně vše hned za tepla pouštěl dál, předpokládal, že všichni kolem něj jsou taky drbny a budou blahem bez sebe, když se s nimi podělí o cizí intimnosti. Tak se člověk často dověděl podrobnosti o problémech lidí, které vlastně ani neznal. Petr ve své představě velkého konspirátora upatlaně rozprostíral síť sdílených tajemství. Žili jsem vedle sebe, věděli o svých problémech, ale stud z toho, jak jsem se o nich dověděli, nám nedovolil se o nich bavit mezi sebou. Nakonec jsme vždy skončili u Petra a jeho velkého ucha a ještě větší huby.

V Průmyslovém divadle byly vztahy s Petrem na úrovni vrstevníků. Věkově jsme nebyli tak daleko od sebe a v kamarádské atmosféře jsme spolu hráli celé čtyři roky. Od začátku fungování Teenage studia v Salmovské ulici nabíral Petr (formou konkurzu na fiktivní film) čím dál tím mladší členy. Věkový rozdíl se zvětšoval, Petrův kult sílil a rovina kamarádství už byla neudržitelná. Tak jsme se my všichni pro ně stali „dceruškami“ a „synáčky“ a Petr s Blankou byli našimi kamarádskými rodiči. To vydrželo, nebo spíše oni se toho "rodičovského" vztahu nedokázali zbavit, až do konce. Pro snadno ovladatelné dospívající, kteří často měli problémů se skutečnými rodiči až nad hlavu, byli takoví adoptivní rodiče požehnáním. Nechali je pít alkohol, kouřit, dávali jim volnost. Nevnucovali jim nějaké dospělé rady o tom, co je správné. Svojí bohorovnou tolerancí trumfli zástupy skutečných rodičů a všichni jsme jim zobali z ruky. Tak nám pomalu a pozvolna podsunuli sérii mýtů, které jsme přijali jako nezpochybnitelnou skutečnost a kterými jsme se řídili v dalších letech. Především mýtus o naprosté jedinečnosti našeho divadla. Všechna ostatní divadla byla blbá, trapná, a proto jsme s Petrem a Blankou téměř nechodili na představení jiných souborů. Prostě jiné divadlo neexistovalo. Jako vzorní rodiče v každém z nás viděli neobjeveného génia obdařeného nesmírným talentem, hýčkali naše mladá ega a každý jeden z nás se nechal slepě manipulovat. Jsme tak jedineční, že všichni režiséři přilezou a budou škemrat, prstíčkem hrabat, zatímco my nemusíme dělat nic, jen čekat na svoji velkou životní roli. Tak kde jste? Haló?! ... nic.

S příchodem do Divadla v Řeznické se soubor přejmenoval na Laurychovo divadlo. Matně si vzpomínám, že v souvislosti s novým názvem Petr s Blankou vždy říkali, že tu změnu schválil i Vyskočil. Připadá mi, že se jen zaštítili touto "superautoritou", aby předešli diskuzím. Spousta lidí na pobyt v Řeznické vzpomíná v dobrém a myslím, že alespoň ta část, které jsem se zúčastnil, skutečně dobrá byla - byla to dobrá zábava pro nás, kteří jsme představení chystali, o žádném velkém divadelním počinu se ale mluvit nedalo. Laurychovo divadlo nakynulo jako nikdy předtím a stala se z něj nezvladatelná masa chtivců, jimž Petr slíbil roli v novém představení. Ve splácaném pásmu scének bez valné režie dostal každý své dvě minuty slávy. Snaha o jakousi demokratickou supervizi v kombinaci s vnitřně politickými ústupky (aby se nikdo z účinkujících neurazil) se podepsala na kvalitě jednotlivých výstupů. Výsledkem byla studentská zábava ve stylu vánoční besídky, sled scének zasazený do nadbytečného rámce o podivném hledání čehosi, rámce, který se v různých verzích představení dařilo více či méně naplňovat. Stěžejní pro působení v Řeznické byly pařby po představení. Chvástavé sebepoplácávání, vzájemné utvrzování a všeobecné sebeuspokojení s předvedeným výkonem. Teď už si nás každý musí všimnout, sláva je za dveřmi. Do Řeznické jsem často chodíval i na představení jiných souborů a po žádném jiném představení to tam nevypadalo jako po atomovém výbuchu. Pro lidi z venku jsme byli jen stádo nafoukanců, které se po každém představení zlije v atmosféře vzájemného pochlebování: to jsme jim to zase ukázali.

Druhým projektem vzniklým na půdě Divadla v Řeznické byla vlastní dramatizace knihy Eduarda Tomáše Milarepa. Byl to první pokus o pevné představení a výsledkem bylo naprosto nedivadelní, nedramatické vyprávění. Pro většinu účastníků zůstal deklamovaný text jen změtí slov bez obsahu a jenom pár šťastlivců se po letech samo na vlastní pěst obsahu dopátralo. Není se tedy co divit, že se inscenace Milarepa dohrávala jako scénické čtení pro tři herce. Inscenace však měla velký vliv na další směřování Laurychova divadla, protože jednak otevřela téma „duchovna“, a později se také stala výchozím bodem budoucího hudebního projektu.

V roce 1997 se v Řeznické vyměnilo vedení, Laurychovo divadlo ztratilo ochranou ruku předchozí ředitelky a s pocitem zneuznaných umělců muselo nevděčnou scénu opustit. Vzhledem k umělecké kvalitě inscenací Laurychova divadla a především k arogantnímu a bezohlednému chování obřího souboru se nemůžu nové ředitelce vůbec divit.