Předmluva

Nechci psát podrobnou historii divadla, na to mám faktografické vzpomínky příliš vydroleny a rád to přenechám nějakému divadelnímu vědci, i když pochybuji, že se Laurychovým divadlem někdo bude zabývat víc, než jako okrajovou součástí alternativní scény. Chci psát o pohledu zvenku, o pohledu pomalu střízlivějícím z opojného přeludu soudržnosti, pochopení a přátelství. Vycházím převážně z vlastní zkušenosti a příležitostně detaily konfrontuji se spolupamětníky zevnitř i zvenku. Je pozoruhodné, jak až čas v odloučení od komunity divadla pomáhá prozřít, přestože jsme si předtím neuvědomovali, že bychom byli zaslepeni.
Nemyslím si, že je tato knížka určena pro širokou veřejnost. Ani se nebudu snažit uvádět věci do širších a obecných kontextů. Hlavně je určena pro současné a bývalé členy Laurychova divadla, kterým doufám můžu pomoci pochopit, co se s nimi dělo nebo děje, anebo, že v podobných úvahách nejsou sami a že už i já patřím mezi ně. Když jsem se přiznal k pochybám o Laurychově divadle, narazil jsem na neuvěřitelnou sdílnost, na lavinu po léta zadržované kritiky. Lidé, na kterých mi záleželo a kterým záleželo na mně, mi až donedávna raději zatajovali svůj pohled na věc, jen abych je skrze svou zaslepenost nezavrhl.
V členění kapitol se pokusím dodržet chronologickou posloupnost, která mně i čtenářům pomůže udržet kontinuum vývoje aktérů. Budu vědomě příliš kritický a to jen proto, abych vyvážil nezdravou a letitou nekritičnost v Laurychově divadle.
Omlouvám se všem členům divadla, že chování a názory popisované v textu často označuji jako „naše“ a ne jako „svoje“. Nehovořím samozřejmě za všechny lidi v divadle, ale často jsem to pociťoval jako společný postoj, a tak ve mně události zůstaly jako „naše“ chování a „naše“ názory. Text zůstává z valné většiny naprosto subjektivní a nesnaží se hledat společný pohled na věc, protože probírané události se na každém podepsaly jinak.