Kapitola 4: Kameň ansámbl

Před jedním večírkem Blanka vytáhla zpěvník Já písnička a začala nám na elektrické piáno přehrávat různé lidovky. Petr s Blankou nám vyprávěli svůj příběh o cestě do Velké nad Veličkou a o svém setkání s Jožkou Kubíkem a zasvětili nás do svého plánu zpívat v jednom novém pražském klubu moravské lidové písně pro zábavu pijáků-turistů – celý projekt měl pracovní název Pražští folkloristé.

Na začátku, kdy jsme se každý pátek sešli na zkoušku v Průhonu, to bylo pro většinu z nás plně nové a zároveň nenáročné. Nemuseli jsme umět noty, učili jsme se poslechem, nikdo neurčoval, co máme zpívat a kdy. Blanka si udělala vtipné kartičky, které nás při zpěvu upozorňovaly na pěvecké neduhy - to byl jediný bič. Nejdříve jsme si radostně zazpívali na zkouškách a potom se část z nás přesunula do Klecan na večírek, kde jsme si pod vlivem vína s chutí zahalekali znovu. Pokud se pamatuji, všichni byli nadšeni. Otevřel se nám jakýsi hudebně-emocionální kanál a my se naučili plakat a radovat se písní, tak jako praví Moraváci. Většina nemohla ty písničky vyhnat z hlavy, kdo chtěl dostával individuální hlasovku od Blanky, někdo si jen donekonečna zpíval v práci. Ale idylka netrvala dlouho. Přes dílčí nedostatky - falešný zpěv, nepřesné nástupy, problémy s intonací, nevyváženost bicí a pěvecké sekce - dospěli Blanka s Petrem k tomu, že už bychom měli vystupovat. Pár z nás mělo pocit, že na veřejné vystupování ještě nemáme, alespoň ne v té demokratické-nekritické sestavě, v jaké jsme zkoušeli. A zase se opakoval stejný scénář jako v Řeznické – každý, kdo chce, bude zpívat, nikoho nevyhodíme, ať už jsou jeho pěvecké schopnosti jakékoli.

První koncert byl myslím ten u sv. Vavřince pod Petřínem, byl plný výše popsaných chyb, ale moc jsme se snažili a zářili jsme štěstím. Obecenstvo bylo plné našich příbuzných, kteří se taky moc snažili a všechny nedostatky přešli, jak jen to blízcí dělají. Měli jsme pocit, že to byl dobrý koncert, a když se nám to tak povedlo, tak to bychom to mohli někdy zopakovat. Vzpomínám si, že jsem spolu s několika dalšími v té době přesvědčoval Petra s Blankou, že teď je ta chvíle, aby svůj projekt s originálním hudebním pojetím moravských písní prodali někomu, kdo ho zrealizuje se skutečnými profesionály.

Blanka přes své nesporné hudební vzdělání naprosto neodhadla pěvecké schopnosti divadelního souboru jako celku. Je zvláštní, že tehdy nikoho nenapadlo, že většinu herců zmlsaných improvizováním bez jakékoli přípravy odradí nároky na soustředění při zkouškách sborového zpěvu. Petr s Blankou byli hnáni předem domluvenými termíny dalších koncertů a na zkouškách se zvolna stupňoval dril, z příjemného zpívání a odreagování se stával stres a pruda. Říkali jsme tomu "zkažená neděle". Už jenom myšlenka na to, že musím jít na zkoušku, mě dovedla otrávit, účast na ní mi pak zkazila celý zbytek dne. Se zvyšujícími se Blančinými nároky ze mě začaly vyprchávat poslední zbytky nadšení a když jsem si chtěl někdy jen tak pro radost zazpívat, rychle jsem zmlkl, protože se mi okamžitě vybavil stres ze zkoušek. Paradox – naučili mě ty písničky milovat a potom nenávidět.

Z pěveckého souboru postupně odcházeli herci divadla a pro udržení ansámblu přišli lidé z venku. Stejně jako u Milarepy se i tady ukázalo, že za projekty není smysluplná práce na rozvoji členů Laurychova divadla, ale jen osobní ambice Petra a Blanky.