Doslov

Výhodou postupného psaní je to, že si člověk užije kritiku, ještě než všechno dopíše. Nejčastější výtka je, že text je jen kritický, a tak to vypadá, že to byla léta utrpení bez jakékoli radosti. Nebylo tomu tak. Bavili jsem se dobře, i když mám pocit, že po jaksi kontrolované sebestředné zábavě v domečku v Klecanech, jsme se poprvé uvolnili až při společném večírku bez Petra a Blanky. Naplnilo nás to radostí, a tak jsme je na ten příští večírek pozvali a najednou něco nefungovalo. Najednou nebyli v centru a neřídili tempo večírku a začali působit jako neoblíbení příbuzní na povinné návštěvě.
Při psaní jsem se úmyslně zaměřil na chyby a omyly, na kterých jsem v prostředí Laurychova divadla vyrostl, a cítil jsem potřebu s nimi zatřást a poučit se z nich, pokud se chci dál zabývat tvorbou. Je škoda, že to dělám po tak dlouhé době a že jsem minul tolik příležitostí s tím začít dřív. Na druhou stranu, když se teď podívám zpátky, vnímám to jako absolutní nutnost, ale potřeboval jsem určitý odstup. Rád se budu opírat o mýty, které si to zaslouží.

Kapitola 5: Trojická navždy

Improvizace byla po většinu času hlavní náplní činnosti Laurychova divadla, ale když se objevil nějaký jiný projekt, byla odsunuta na druhou kolej. Improvizační představení Laurychova divadla už zkraje zakotvila v P-klubu v Trojické ulici.
Zastavil bych se až u období experimentů (Petr tomu říkal "divadlo-laboratoř"), protože tehdy se zdálo, že se pokoušíme o nějaký rozvoj. Ve finále šlo spíš o zkoušení různých variant rámců pro improvizaci – jednou jsme začínali situací ze známého filmu jindy jsme třeba jen stanovili pravidelné střídání aktérů na jevišti. Co to všechno bylo, není až tak důležité, důležité je to, kam to vedlo. Nikam. Byli jsem jako pomatení vědci, kteří sice provedou experiment, ale nevedou o něm žádné záznamy, nepoučí se, zapomenou na něj a po čase provádějí ten samý experiment znovu. Spíš se mi zdá, že to jen dobře znělo – experiment, divadlo laboratoř – mělo to kouzlo, vzbuzovalo to pocit, že se opravdu o něco pokoušíme. Bez zpětné reflexe jsme vršili jeden experiment na druhý. Nakonec po nás nezůstalo nic.

Kdykoli nás jako divadlo někam pozvali, "bandička" tam něco zahrála, Petr se opil a udělal ostudu. "On je bohém!" bránila ho Blanka, ale ve skutečnosti, jak mi zpětně potvrdili lidé zvenku, kteří se Petrem potkali, choval se arogantně a nesnesitelně. Já si pamatuji, že jsem ho obdivoval za to, že takový byl. Byl to vzor. Taky jsem chtěl být takový bohém jako on. Petr často prohlašoval, že jemu nejde o diváka, že na něho kašle. Tak se kašlalo na diváky.

Od roku 1998 jsem s Petrem pracoval v reklamní agentuře a vždycky mi přišlo divné, že on – náš tvůrčí guru – nepracuje v kreativním oddělení a dělá accounta. V improvizaci se práce v reklamě projevila častým opakováním témat moci a bezmoci, Velkého bratra, útlaku a diktátu. Představení v Trojické fungovala jako ventil přetlaku, spíš jako terapie, která ve své monotónnosti mohla na diváky působit depresivně a bezohledně.

Asi dva roky před tím, než se začaly improvizace v Trojické natáčet, jsem si začal obsah jednotlivých výstupů alespoň ve stručnosti psát. Jen pár vět jako připomenutí. Pak jsme se složili a koupili kameru a všechny improvizace natáčeli. Chválihodná snaha přišla vniveč, stejně jako všechny snahy o využití improvizace pro vznik nějakého pevnějšího divadelního kusu. Záznamy představení jsme si nikdy společně nepouštěli.

Morris na to přišel první. Zatímco my jsme se opájeli svojí jedinečností, k němu se při svícení a zvučení dostávaly otevřeným oknem kabiny přímé reakce diváků. Říkal, že už se opakujeme a chtělo by to změnu. Nebrali jsme ho vážně několik ostudných let

Improvizovali jsme dál. Někdo ustrnul, někdo se herecky rozvíjel, ale většinou jen díky vlastnímu úsilí, protože kritické připomínky po představení byly stále stejné: "Nestát zády, nenegovat, vyhrávat si situace a odcházet ze scény a dát prostor ostatním."

Od určitého momentu jsem začal pochybovat o jedinečnosti improvizace. Čím dál tím víc mi improvizace připadá jako skvělý autorský nástroj, způsob, jak se o sobě a zkoušené situaci dozvědět víc. Připadá mi to jako nejzábavnější forma zkoušení divadla.

Když jsem jednou vyjádřil svoji nespokojenost se stereotypním fungováním Trojické, stala se ze mě černá ovce a mohl jsem na vlastní kůži pocítit, jaké to je být "votočený". Být "votočený", tak Petr nazýval lidi, kteří se mu vzepřeli nebo odešli. Po jednom představení jsem ve svém batohu našel dopis, ve kterém stálo: "MILÝ SYNU! OPUSŤ TEMNOU STRANU SÍLY, DOKUD JE ČAS, NEŽ SE NAPLNÍ VYROVNÁNÍ KARMY. (namalované srdíčko) M."

Čím víc poznávám divadla kolem, tím víc mi improvizace připadá jako cvičení. Je to určitý způsob tříbení svých tvůrčích schopností. Nevím, proč mi to trvalo tak dlouho, asi jsem to nepotřeboval, ale až teprve nedávno jsem si zkusil improvizovat na papír – jde to! Mozek navyklý tvořit začne sám, jen v mé hlavě a jen pro mě, vytvářet světy a rozehrávat situace, moje vlastní vnitřní improvizační divadlo, které je omezené jen mojí vlastní zkušeností. Oproti tomu společná improvizace má výhodu, někdy překvapivé, kombinace různých zkušeností a postupů a vzniká tak zajímavá tvůrčí chemie. Při omezeném počtu hlav má i ta chemie svoje limity. Myslím, že v Trojické jsme těch limitů dosáhli. Vyzkoušeli jsme všemožné kombinace formy, vyčerpali možnosti a nakonec jsme se dostali do degradujícího zacyklení. Pokud se nám něco povedlo, mohli jsme si vždycky říct, že tohle už jsme tady hráli a líp.

Kapitola 4: Kameň ansámbl

Před jedním večírkem Blanka vytáhla zpěvník Já písnička a začala nám na elektrické piáno přehrávat různé lidovky. Petr s Blankou nám vyprávěli svůj příběh o cestě do Velké nad Veličkou a o svém setkání s Jožkou Kubíkem a zasvětili nás do svého plánu zpívat v jednom novém pražském klubu moravské lidové písně pro zábavu pijáků-turistů – celý projekt měl pracovní název Pražští folkloristé.

Na začátku, kdy jsme se každý pátek sešli na zkoušku v Průhonu, to bylo pro většinu z nás plně nové a zároveň nenáročné. Nemuseli jsme umět noty, učili jsme se poslechem, nikdo neurčoval, co máme zpívat a kdy. Blanka si udělala vtipné kartičky, které nás při zpěvu upozorňovaly na pěvecké neduhy - to byl jediný bič. Nejdříve jsme si radostně zazpívali na zkouškách a potom se část z nás přesunula do Klecan na večírek, kde jsme si pod vlivem vína s chutí zahalekali znovu. Pokud se pamatuji, všichni byli nadšeni. Otevřel se nám jakýsi hudebně-emocionální kanál a my se naučili plakat a radovat se písní, tak jako praví Moraváci. Většina nemohla ty písničky vyhnat z hlavy, kdo chtěl dostával individuální hlasovku od Blanky, někdo si jen donekonečna zpíval v práci. Ale idylka netrvala dlouho. Přes dílčí nedostatky - falešný zpěv, nepřesné nástupy, problémy s intonací, nevyváženost bicí a pěvecké sekce - dospěli Blanka s Petrem k tomu, že už bychom měli vystupovat. Pár z nás mělo pocit, že na veřejné vystupování ještě nemáme, alespoň ne v té demokratické-nekritické sestavě, v jaké jsme zkoušeli. A zase se opakoval stejný scénář jako v Řeznické – každý, kdo chce, bude zpívat, nikoho nevyhodíme, ať už jsou jeho pěvecké schopnosti jakékoli.

První koncert byl myslím ten u sv. Vavřince pod Petřínem, byl plný výše popsaných chyb, ale moc jsme se snažili a zářili jsme štěstím. Obecenstvo bylo plné našich příbuzných, kteří se taky moc snažili a všechny nedostatky přešli, jak jen to blízcí dělají. Měli jsme pocit, že to byl dobrý koncert, a když se nám to tak povedlo, tak to bychom to mohli někdy zopakovat. Vzpomínám si, že jsem spolu s několika dalšími v té době přesvědčoval Petra s Blankou, že teď je ta chvíle, aby svůj projekt s originálním hudebním pojetím moravských písní prodali někomu, kdo ho zrealizuje se skutečnými profesionály.

Blanka přes své nesporné hudební vzdělání naprosto neodhadla pěvecké schopnosti divadelního souboru jako celku. Je zvláštní, že tehdy nikoho nenapadlo, že většinu herců zmlsaných improvizováním bez jakékoli přípravy odradí nároky na soustředění při zkouškách sborového zpěvu. Petr s Blankou byli hnáni předem domluvenými termíny dalších koncertů a na zkouškách se zvolna stupňoval dril, z příjemného zpívání a odreagování se stával stres a pruda. Říkali jsme tomu "zkažená neděle". Už jenom myšlenka na to, že musím jít na zkoušku, mě dovedla otrávit, účast na ní mi pak zkazila celý zbytek dne. Se zvyšujícími se Blančinými nároky ze mě začaly vyprchávat poslední zbytky nadšení a když jsem si chtěl někdy jen tak pro radost zazpívat, rychle jsem zmlkl, protože se mi okamžitě vybavil stres ze zkoušek. Paradox – naučili mě ty písničky milovat a potom nenávidět.

Z pěveckého souboru postupně odcházeli herci divadla a pro udržení ansámblu přišli lidé z venku. Stejně jako u Milarepy se i tady ukázalo, že za projekty není smysluplná práce na rozvoji členů Laurychova divadla, ale jen osobní ambice Petra a Blanky.